Aneb jak jsem dospěla a možná i zmoudřela.
No tak možná ne tak docela.
Zjistila jsem, že mojí životní náplní není sbírání kosmetiky a hamounění věcí. Spíš naopak. V posledních několika měsících se snažím minimalizovat všechno v naší domácnosti. Dopotřebovávám a spotřebovávám. Likviduji a obdarovávám. Zbavuji se a zahazuji. Kosmetiku, oblečení, knihy i vybavení domácnosti. Přijde mi, že náš domov přetéká věcmi, které vůbec nepotřebujeme. A ne, není to tím současných hypem. Prostě to tak cítím. A taková jsem.
S tím souvisí i vývoj tohoto blogu. Nebudu a nechci psát nic o tom, jak mě mrzí, že pravidelně nepřispívám. A že se budu vracet k psaní a že bude zase všechno pravidelné. Nebude. A vůbec se vám nebudu omlouvat.
Neberte mě zle. Já si věci chci dělat po svém. A když se mi nechce, tak se mi prostě nechce. Po pravdě řečeno, jsem na to u ostatních už dost háklivá. Ale pssst. Navíc mám pocit, že psané slovo a potažmo i blogy přestávají být in a už je stejně nikdo nečte. Ještě před dopsáním je příspěvek už stejně odsouzen do blogového nebe. Nebo pekla. Jak chcete.
A s tímhle vším souvisí i vývoj a směr tohoto blogu. Stále mám jistou vizi, kterou bych ráda realizovala. Ale jak jsem už řekla.
Až se mi bude chtít, tak se mi bude chtít.
